Rubriky
novinky výuka

Výuka zaměřená na komunikaci je nutností

Komunikativně zaměřená výuka jazyků je vždy výrazným plus. V současné době je více než nutné naučit se minimálně jeden, lépe však dva nebo více cizích jazyků. S výukou je pak třeba začít co nejdříve, protože čím dříve se začne, tím dříve může člověk cizí jazyk využívat pro rozšíření svých vědomostí i během studií nebo profesního života.

Současný stav výuky jazyků je trochu roztříštěn. Začneme-li u základních škol, v mnohých platí staré osnovy, protože na novém vzdělávacím plánu se většinou zatím pracuje. Staré výukové osnovy jsou však podle názoru autora velmi nahuštěné, obsahují obrovské kvantum gramatiky, kterou žáci nezvládají a výsledkem jsou velmi chaotické znalosti. Nezřídka se lze setkat s případem, že teoretické znalosti jsou na relativně dobré úrovni, k čemu ovšem jsou, když žáci selhávají v praxi – myslím teď ve skutečné praxi při skutečné komunikaci. Děti nerozumí projevu rodilého mluvčího, nejsou schopné vyčíst relevantní informace z originálního textu, při aktivní komunikaci mají problém sestavit rychle adekvátní odpověď, reakci, prostě větu. Často se setkáváme se situací, kdy děti skvěle doplní cvičení, umí vyjmenovat předložky tak, jak jdou za sebou nebo umí vyčasovat sloveso pěkně po osobách za sebou, pokud jim však položíte otázku nebo mají-li prostě sestavit samostatně větu, často selhávají.

Výukové plány se často kryjí – proč by děti na základní škole měly (podle starých osnov) zvládnout v podstatě celou problematiku cizího jazyka, když na střední škole začínají znovu. Šancí je jistě nový rámcový vzdělávací plán, který počítá s jednotlivými úrovněmi, jak je určuje jednotný evropský referenční rámce pro znalosti cizích jazyků. U hlavního cizího jazyka končí děti na základní škole na úrovni A2 a u druhého cizího jazyka, který má být vyučován od sedmé třídy pak děti končí na úrovni A1. Je to logické, tyto dvě úrovně jsou nejnižší, je potřeba je zvládnout na komunikativní úrovni tak, aby na střední škole mohla výuka jít dál a znalosti studentů by se na konci přiblížily vyšším úrovním – tedy B1 a B2. Úrovně C jsou pak určeny pro vysokoškolské vzdělání, protože státnice na VŠ je přibližně na úrovni C1. Úroveň C2 je pak určena zájemcům o další vzdělávání a přibližuje se již znalostem rodilého mluvčího.

Samotný vzdělávací plán je však k ničemu, nebude-li přísně uplatňovat hledisko komunikativnosti výuky – jinými slovy tedy, aby žáci a studenti byli schopni v reálu a skutečně (byť jednoduše a někdy i s případnými chybami) komunikovat s učitelem v cizím jazyce beze strachu, že budou perzekuováni za sebemenší chybu. Ti lepší by pak měli bez obav komunikovat v reálných situacích – např. při dovolené s rodiči v cizině, měli by být schopní si přečíst texty v cizím jazyce na internetu apod.

Proč je to tak nutné? Pojďme si pro příklad do Švédska, kde výuka cizího jazyka začíná již v první třídě, je přísně komunikativně zaměřená a děti mají možnost sledovat ve švédské televizi i cizojazyčné programy bez titulků nebo dabingu. Odnášejí si tak již ze základní znalost cizího jazyka jako něco zcela běžného a přirozeného – a ať už komunikují s chybami nebo ne, důležité je, že komunikují aktivně, umí mluvit a nebojí se toho. Mají tak vůči našim dětem náskok nejméně tři, čtyři roky, někdy i více. Mají tak možnost o tuto dobu dříve aktivně mluvit, studovat a zdokonalovat se v cizím jazyce, v dospělosti pak o celé čtyři roky dříve mají možnost studovat, číst si o novinkách ve svém oboru, prostě mají vědomostní náskok. Takoví pak mají mnohem větší šance při uplatnění v životě a práci. Při dnešní rychlosti technologického vývoje znamenají čtyři roky velmi mnoho. Ti, kteří ví a znají pak využívají ty, kteří neví a neznají k méně kvalifikovaným činnostem.

K úspěšné realizaci takové výuky orientované na aktivní komunikaci je třeba dobré a hlavně aktuální učebnice. Podle zkušenosti autora je ideální životnost jazykové učebnice tak tři nebo čtyři roky. Pak je nutné učebnici obměnit za jinou nebo za “new edition“. Hlavní slovo má ale učitel nebo lektor. Bohužel stále ještě existují učitelé a podle našeho názoru hlavně na státních školách, kteří raději projedou s žáky učebnici, aby měli čisté svědomí, splnili osnovu. Často podle učebnic, které jsou stejně staré jako žáci. Žáci jsou pak zahlceni kvantem gramatiky, nezbývá už však čas na aktivní komunikaci, která je nejdůležitější.

Podle názoru autora je nutné poněkud rezignovat na “tradiční učitelské hledisko“ výuky. Není nutné umět vše do posledního detailu, znát názvy třiceti kytek, nebo patnácti dětských nemocí. Je však nutné vědět, kde tyto názvy rychle v případě potřeby najdu, jestli je umím v případě nutnosti popsat nebo se ze situace “vymluvit“, tedy popsat ji jinými slovy tak, aby ji můj protějšek – cizinec pochopil. Nutné je, aby student plynule přešel do komunikace v jiném jazyce vždy, když je to třeba a nebál se jí. Aby si uměl přečíst cizí text a z kontextu pochopil, o čem je a v případě dalšího zájmu o text si sám aktivně přeložil pomocí slovníků slovíčka nebo pasáže, kterým nerozumí nebo mu brání dočasně v tom, aby text pochopil. Aby se nebál oslovit cizince nebo mu odpovědět v případě jakékoli běžné životní situace.